11. 5. 2018

Můj první gól: Antonín Barák

Pro Antonína Baráka je fotbal smyslem života a jeho hlavní náplní. Díky tomu, že se mu maximálně věnuje už od svých čtyř let, dotáhl to v mladém věku až do Serie A. Kam povedou jeho další kroky?

V kolika letech jste začínal s fotbalem? Kde to bylo a kdo Vás k němu přivedl?

Začínal jsem ve čtyřech letech v Příbrami a přivedli mě k němu rodiče. Taťka nás začínal trénovat, ale i mamka na tom měla podíl, takže musím zmínit oba.

Na jakých pozicích Vám to šlo v mládí nejlépe? Kam jste se stavěl?

Musím říci, že ve svém úplně prvním utkání jsem chytal. Od té doby už jsem do brány nevlezl, protože jsem dostal hroznou ránu do hlavy a začal se bát. Proto jsem si hned začal hledat místo v poli. Táhlo mě to do středu hřiště, tedy do zálohy, abych byl vždy ve středu dění.

 

Jak se Vám dařilo střílet góly?

Neřekl bych o sobě, že jsem byl gólový, ale vždy jsem toužil je dávat. Obdivoval jsem všechny útočníky, vzorem pro mě byl Thierry Henry, takže jsem chtěl samozřejmě dávat góly stejně jako on. Nevím, jestli se mi to úplně dařilo, ale snažil jsem se o to.

Je nějaký gól z Vašich začátků, na který si vzpomínáte?

Ze začátků asi ne. V paměti mi uvízly zimní halové turnaje, konkrétně jeden ročník v Třeboni, kam se sjely i týmy z Rakouska a dalších zemí, takže to mělo vysokou prestiž. Pamatuji si, že tam jsem několik branek vstřelil. Celkově mě to v hale tenkrát hodně bavilo. A vidíte, na jeden gól odtamtud si přeci jen pamatuji.

Jak vypadal?

Padnul po kombinaci s Dominikem Maškem. Prostřelil jsem tehdy obranu Sparty. Musím přiznat, že to bylo trochu se štěstím.

Jak jste to tehdy prožíval?

Celkově jsem to všechno prožíval hodně. Fotbal jsem bral velmi vážně a téměř po každém prohraném zápase jsem brečel. To jsem pak běhal, brečel u toho a měl jsem nudle všude. Zkrátka jsem absolutně neuměl prohrávat. Fotbal pro mě tedy znamenal vždy velké emoce a velkou vášeň.

Kudy vedla cesta až na prvoligový trávník?

Cesta vedla hlavně Příbramí, kde jsem prožil celé mládí a nakonec dostal i první šanci nakouknout do ligy. Za to jsem velice šťastný, vděčím za to Příbrami a mám na to jenom hezké vzpomínky. Celkově se z těch mládežnických kategorií, kterými jsem prošel, chytilo poměrně dost kluků v profesionálním fotbale. To je podle mě důkaz toho, že se fotbal v Příbrami nedělal úplně špatně.

Jak vzpomínáte na svůj ligový debut? V jakém to bylo utkání?

Bylo to v utkání s Libercem v roce 2013. Šlo o poslední utkání sezony a hrozně pršelo. My tam uhráli remízu a já byl strašně šťastný, že jsem mohl nastoupit. Vnímal jsem to spíše tak, že jsem mohl konečně nakouknout mezi dospělé a zahrát si pořádný fotbal. Mám na tento zápas krásné vzpomínky.

Po tomto utkání jste strávil nějaký čas na hostování ve Vlašimi, odkud jste se vrátil zpátky do Příbrami a začal sbírat větší porce minut na hřišti. Po sedmi kolech se Vám poté povedlo vstřelit první ligový gól. Vzpomenete si proti komu, a jak vypadal?

Bylo to proti Baníku Jirkovi Pavlenkovi. Získali jsme u rohového praporku míč s Martinem Kramešem, balon se pak dostal do vápna ke mně s Romanem Bednářem. Řval na mě ať mu to nechám a já si vůbec nedovolil mu do toho vstupovat. Vystřelil, zablokovali mu to. Vystřelil podruhé, zase to neskončilo v brance. Pak už jsem si řekl, že on ten gól nedá a doklepl jsem to téměř z brankové čáry, takže ani nevím, jestli se to dá počítat jako můj gól (smích).

Jak vzpomínáte na oslavu po tomto gólu?

Bylo to úžasné. Jeli jsme do Ostravy pro body, protože jsme věděli, že ten rok budeme hrát o záchranu. Ten můj gól byl na 2:0 a nakonec jsme tam i vyhráli, takže to bylo příjemné. Možná mi to pak v Příbrami více otevřelo dveře a začal jsem hrát více i v dalších utkáních.

Z Příbrami jste se potom přesunul do Edenu. Jak jste prožíval tento přechod?

Bylo to skvělé. Moc jsem toho na jaře neodehrál, pod trenérem Uhrinem jsem nedostával šance. Sbíral jsem ale pomalu nějaké zkušenosti a porce minut v juniorce. Co mě na přestupu do Edenu lákalo byl zápas, který jsme tam ještě s Příbramí odehráli. Takovou atmosféru jsem do té doby nezažil a hrozně mě to tam táhlo. Této atmosféry jsem si pak užíval během celého angažmá ve Slavii.

Vzpomenete si na svůj první gól za Slavii?

Mé první góly za Slavii padly v zápase se Slováckem a byly rovnou dva. Hlavně ten první si pamatuji, protože padl po mé hře rukou. Stoper Slovácka mi trefil ruku, já byl v přirozeném pohybu, takže se asi nepískala správně, ale hráči soupeře přestali hrát. Tím jsem to měl zjednodušené a prostřelil jsem gólmana z úhlu na zadní tyč. Bylo to tedy celé hodně se štěstím.

Utkvěly Vám v paměti nějaké další góly za Slavii?

Já mám většinou takové série. Góly často nestřílím, ale když dám gól, tak se mi stává, že pak dávám góly dva, tři zápasy po sobě. Po zápase se Slováckem přišel duel s Příbramí, kdy jsem měl trochu zvláštní pocit, přestože už jsem byl hráč Slavie a Příbram už pro mě byla spíše jen takovou vzpomínkou. Bylo to tehdy pro mě moc hezké dát gól na domácím stadionu, kde jsem vyrůstal. V posledním kole jsem se pak trefil proti Plzni, která slavila titul a nám se je podařilo porazit pět nula. A pak si samozřejmě vzpomínám i na góly v mé další sezoně za Slavii. 

Se Slavií jste získal titul a pak jste se přesunul na jih Evropy. Jak jste prožíval přestup do jedné z nejlepších evropských lig?

Prožíval jsem to celý leden, kdy se to odehrávalo, protože tam proběhlo několik zvratů a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že z celého přestupu sejde. Krátce poté se zase zdálo, že už je to domluvené a odcestuji do Itálie. Musím říct, že jsem z toho byl špatný, protože jsem stále nevěděl, kdo mi říká pravdu. Zaznělo během tohoto přestupu hodně názorů a já si nedokázal udělat pořádný obrázek o situaci, ve které jsem v tu chvíli byl. Nakonec mi den před koncem přestupového období přišla o půlnoci zpráva. Byli jsme zrovna první nebo druhý den ve Španělsku a já kvůli přestupu ani nemohl pořádně spát, jak jsem na to myslel. Mrzelo mě to, protože jsem si chtěl zahraniční angažmá vyzkoušet, když přišla taková možnost. Pan Tvrdík mi pak někdy před půlnocí napsal, že mi dává zelenou, a že můžu odejít s tím, že přestup se uskuteční až v létě. Ale už jsem mohl odcestovat do Itálie a tam se domluvit.

Jaký byl Váš první start za Udine?

Proběhl ve druhém kole proti týmu SPAL Ferrara, tedy nováčkovi Serie A. Pro nás to byl velmi těžký zápas, protože se nám nepovedl první poločas. Prohrávali jsme 0:1, po poločase jsme hned dostali na 0:2 a zdálo se, že domácí kontrolují hru. Vystřídali jsme a já měl štěstí, že jsem šel zrovna na hřiště. Neříkám, že to bylo jen mojí zásluhou, ale podařilo se nám vyrovnat na 2:2. Nakonec jsme dostali v nastavení gól a ten zápas prohráli, ale hra se ve druhém poločase zlepšila a to pomohlo i mně do dalších zápasů. Celkově se pak zlepšilo mé postavení v týmu.

Popište svůj první gól za Udine.

Ten padl v utkání proti Sassuolu. Nastala situace, kdy jsme získali balon a šli do protiútoku. Tuším, že Kuba Jankto přihrával z levé strany našemu hrotovému útočníkovi Stipe Pericovi. Mimochodem, ten kdyby tu byl, tak Vám tvrdí, že to udělal schválně (smích). Chtěl hrát balon úplně jinam, ale minul ho, a tak míč úplnou náhodou skončil u mě. Já byl sám před brankářem a už jsem to měl trošku zjednodušené.

Jak vzpomínáte na Vaši reprezentační premiéru? Jaký jste měl pocit z nominace?

Pocit z nominace byl úžasný. Pan Šeterle mi volal okolo jedenácté hodiny večer a ty emoce byly takové, až bych řekl smíšené, protože jsem na jednu stranu cítil obrovský pocit štěstí, na druhou stranu mi vrtalo hlavou, čím jsem si to zasloužil. Každopádně jsem se na to hrozně těšil. Moje premiéra proběhla v zápase s Dánskem a měl jsem z toho skvělý pocit. Jedinou kaňkou bylo, že se to hrálo v Boleslavi a nepřišlo tam moc lidi. Ovšem když člověk hraje za reprezentaci, tak to ani moc nevnímá a já jsem si to hrozně užíval. Povedlo se mi dát i gól, který byl s tečí, takže skoro vlastní. Dánové měli jinak výborný tým, takže to pro mě byla skvělá zkušenost. Myslím si, že jsme měli tehdy vyhrát, ale i tak jsem byl šťastný, že jsem mohl nastoupit.

Co pro Vás znamená reprezentovat?

Znamená to pro mě hrdost. Znamená to pro mě pomoc s propagací naší vlasti. Jsem za to hrozně rád, protože jsem o tom vždy snil, byl to pro mě nejvyšší cíl v kariéře a je to pro mě obrovská motivace a zodpovědnost. Souvisí s tím i určitá připravenost být k dispozici, když už budu povolaný, abych opravdu pomohl a byl národnímu týmu prospěšný.

Už jste zmínil nějaký cíl. Máte ještě nějaký cíl ve fotbale, kterého byste chtěl dosáhnout?

Cíle mám veliké a snažím se si je dávat postupně. Teď například chci do konce sezony zůstat zdravý a odehrát toho co nejvíce, abych si mohl fotbal užívat. Dal jsem si takovou metu – dát ještě alespoň čtyři góly, abych jich měl celkově deset ve své první sezóně v Serii A. Myslím si, že je to reálné, když se nám bude dařit a já budu mít možnost nastupovat. Věřím, že budu mít důvěru trenéra, pokud budu podávat výkony, kterými si ji zasloužím. Co se týká dalších cílů, s reprezentací je to jednoznačně mistrovství Evropy, kam věřím, že se nám podaří postoupit.

Proti kterému nejslavnějšímu hráči nebo týmu jste nastoupil?

Asi nejsilnější pocit, co jsem dosud zažil, jsem měl na San Siru v zápase proti Interu Milán. Nebylo to ani tak těmi hráči nebo týmem proti nám, jako spíše atmosférou. Když jsem viděl ten osmdesátitisícový kolos, do kterého jsme vcházeli a na tribunách bylo padesát tisíc lidí, všichni v černomodrém, tedy fanoušci Interu a hrála jejich hymna. To byl pro mě hrozně silný zážitek a měl jsem krásný pocit. Nic takového jsem asi ještě nezažil. Měl jsem husí kůži a nemohl skoro ani dojít na hřiště. Byl jsem z toho tenkrát až zděšený, každopádně hrozně pěkný pocit.

Který gól považujete za nejdůležitější ve své kariéře?

Nejdůležitější asi nedokážu říct. Byly to všechny, které zápas ovlivnily v náš prospěch. Vybavuji si gól v Ázerbájdžánu, kde jsme vyhráli 2:1. Byla to důležitá branka pro naši psychiku a ukázala fanouškům, že tu kvalifikaci myslíme pořád vážně, i když už prakticky nemáme o co hrát. Pomohlo nám to odejít se vztyčenou hlavou.

Který gól byste vybral jako nejkrásnější?

Těžko říct, snad nějaká střela z dálky, která mi tam občas spadne. Bylo jich více, ale nedokážu vybrat jednu konkrétní.

Co pro Vás znamená gól?

Gól pro mě znamená velikou vášeň a emoce. Jeden tým truchlí a cítí se špatně, jakoby mu někdo ublížil, jakoby mu něco proklouzávalo mezi prsty. Druhý tým je naopak na vlně, užívá si euforii, všechno z něj v tu chvíli spadne a cítí obrovské zadostiučinění. Všechny emoce jdou v tu chvíli ven, a to jak pozitivní, tak negativní.

Co pro Vás znamená fotbal?

Fotbal pro mě znamená smysl života, životní náplň. Je to něco, co mě dostane od životních problémů, zapomínám na všechno, užívám si samotnou hru a jsem pořád dítě. Hraju si a můžu tak vlastně bezstarostně žít a užívat si daný moment, který zrovna prožívám.